Nad lukami

To jsem takhle jel na kole (neboli bicyklu) z Tvarožné Lhoty do Strážnice. Krásný slunný den, mírný letní vánek… a najednou na té cestě nebyl nikdo jiný, jen já, a celý svět kolem v tom okamžiku existoval jen pro mě. Žádné povinnosti, žádný spěch, žádný cíl, žádné potřeby. Jen já a svět, a všechno jak má být.

Tak jsem rozpřáhl jsem paže a jel bez držení několik stovek metrů a užíval si všechny ty pocity

Na nádraží ve Strážnici jsem se potom pokusil něco z toho zaznamenat a vyjádřit ve verších.


Nad lukami
(Jan “Joanis” Haluza, 7/2024)

Tady v tom moři
zvlněných kopců
zelené a žluté
lesů luk a polí
člověk by mohl plout navěky.

Rozpřáhnout paže
ulehnout na hladinu větru
barevným mořem
zvlněných kopců
navěky nechat se houpat.

Zanechat vzkaz